Year off in Indonesia: 03/25/16

První den - PINK BEACH (východní Lombok)

Jelikož ve škole učíme jen 4 dny v týdnu, rozhodly jsme se s Martinou, že bychom mohly na víkend podniknout výlet po Lomboku. Za tři dny se toho dá dost vidět, Lombok není moc veliký. Na internetu jsem našla ověřený kontakt na místního průvodce, který si říká TamTam. Napsala jsem mu email, zda by pro nás nepřipravil nějaký program. Dva dny se neozval, tak jsme si řekly, že prostě pojedeme na blint. Večer před odjezdem se ozval, že neměl kredit a že v pátek jede do Kuty, že se můžeme sejít a něco vymyslet. V pátek ráno jsme se sbalily a před desátou chtěly jet na sraz, opět jsme nestíhaly, když se najednou v bráně objevili dva kluci na motorce. Byl to TamTam s jeho kamarádem! Vůbec nechápu, jak našel náš barák, ale tady mě to už asi nepřekvapuje. Prostě se asi párkrát zeptali, kde bydlí dvě bílý holkyJ Předběžně jsme se dohodli a vyrazili. Kluci chtěli jet až v sobotu, ale my jsme nechtěly zbytečně zabíjet další den v Kutě. Nakonec souhlasili, že pojedeme už v pátek. Každá jsme se vezla na jedné motorce. Příjemná změna nechat se vézt a neřešit provoz na silnici. Vůbec jsme netušily, kolik můžou chtít za ty tři dny cestování po Lomboku. Nakonec řekli, že jim bude stačit, když jim zaplatíme jídlo, benzín, cigára a ubytování. Plácli jsme si na to a vyrazili na východ směr Pink beach. Po cestě jsme se zastavili ještě u jejich kamaráda Rulla (který s námi pak cestoval další den) a zajeli na oběd do warungu. Klukům jsme zaplatily oběd, koupily Marlbora (jsou tu hrozně levný, cca 40 Kč) a pokračovali dál na východ. První půlka cesty byla krásná asfaltka a kluci to dost valili, ale za to cesta na pláž byla nekonečná - samá díra, pořád jsme nadskakovaly a kličkovali mezi dírama. Ale ta šílená cesta za to stála – na pláži skoro nikdo nebyl, tyrkysová voda a bílo růžový písek. Nejdřív jsme šli nafotit výhledy na kopec, z dálky byla vidět Sumbawa. Pak jsme tam asi dvě hodiny relaxovali. Já jsem si vzala masku a šnorchl, tak jsem šla zkusit šnorchlovat, ale korál tam je dost zničený. Martina se mezitím věnovala klukům a já se opalovala. Původně jsme se dohodli, že přespíme někde blízko pláže a kluci nás ráno vyzvednou. Hledali jsme nějaké ubytování, ale vše bylo bez vody a to jsem si neuměla moc představit. No, mohly jsme si koupit 10 l vody a polít se, ale až takhle punk teda nejsem. Nakonec jsme se vrátili zpět do města, chtěly jsme klukům ušetřit ráno cestu a ubytovaly se v homestayi. Pokoj byl příserný – smrdělo to tam, plesnivý, postel tak pro jednu a půl osobu, ale usmlouvaly jsme ho na 240 Kč i se snídaní. Večer jsme šly jíst ven. Našly jsme malý warung, kde prodávali bakso (polévka s knedlíčky), kam chodí jen místní. Všichni z nás byli paf, asi jsme tam byly první turistky. Daly jsme si bakso s kuřecím masem a nudlemi, k tomu ještě koupily rýži zabalenou v banánovém listě, pití a každá zaplatila 30 Kč. Po cestě zpět do homestaye jsme se stavily v malém obchodě, Martina měla chuť na hřebíčkové cigarety. Chlapík z obchodu se s námi dal do řeči, uvařil nám kafe a čaj a mezitím tam začali přicházet další vesničané, omrknout, kdo to tam jeJ Zůstaly jsme tam asi 3 hodiny. Jedna stařenka si mě oblíbila, pořád na mě koukala a obdivovala moji košili, a že ji chce. Problém byl, že neuměla ani indonésky, jen sasacky, takže nám museli překládat a všichni z toho měli hroznou srandu. A to mě tady baví – ta jejich otevřená a přátelská povaha, jen tak vás pozvou na čaj, nějaké jídlo nebo cigaretu.

Pink beach

Relax

Moto gang

Bakso warung

Bakso

To mám ještě košili:)

Druhý den – SEMBALUN
Druhý den jsme byli domluveni, že kolem osmé vyrazíme. Šly jsme nejdřív na snídani, nikde nikdo, pak jsme uviděly majitele a řekly mu, že bychom něco snědly. Čekaly jsme asi dvacet minut, mezitím přijeli kluci, jídlo furt nikde. Šla jsem aspoň objednat čaj. Najednou vidíme, že majitel jede pryč, za chvíli šla pryč i jeho žena. A kde je naše snídaně? Nemám čas, jedu pryč. No super. Prostě se v kuchyni s chlapem pohádali a ona nebyla schopná nám nic udělat! Jen jsme na ni zírali, sbalili se a jeli jinam. Po cestě jsme potkali stařenku z minulého večera, dala jsem ji svoji košili, abych jí udělala radost. Posnídala jsme nasi goreng (smaženou rýži) a konečně vyrazili. Kluci jeli dost svižně asi za dvě hodiny jsme byli v Národní parku Rinjani. Občas jsme měli problém ty kopce vyjet, motorka se sotva vlekla, asi dvakrát jsem musela slézt, ale nahoru jsme dojeli. Bohužel bylo pod mrakem a moc toho vidět nebylo. Chvíli jsme si odpočinuli, občerstvili se u stánku a jeli hledat ubytování do Sembalunu. Sembalun je vesnice na severovýchodě Lomboku, přímo pod sopkou Rinjani. Jedna z možností odkud se dá jít na Rinjani. V tuto dobu je stále park ještě uzavřen kvůli období dešťů, ale v dubnu už bude otevřen. Máme v plánu se tam vrátit a na Rinjani vylézt. Našli jsme ubytování v jednom homestayi – my s Martinou jsme měli mini chatku na kůlech, kam se vešla jen matrace, ale za to tam byl pidi balkon s výhledem na pole s chilli. Kluci dostali normální pokoj. S majitelkou jsme domluvily slušnou cenu i se snídaní, kluci byli rádi, že nemusíme už nikde nic hledat. Předtím jsem totiž jedno ubytko odmítly, přemrštěná cena za hnusný pokoj. Pak jsme jeli na oběd – objednali si nasi campur (rýže + zelenina, kuřecí, tofu, tempeh, vařená kukuřice) bylo toho strašně moc a moc dobrý. Kluci nám po obědě slíbili menší výlet – přejeli jsme tedy do menší vesnice, všude kolem obří bambusy, vyšlápli na kopec s výhledem na rýžové pole a město. Vůbec jsem neměla energii chodit – po 3 týdnech nic nedělání je to znát a navíc jsem předchozí noc vůbec nespala, padala jsem furt z postele. Pak jsme ještě někam chtěli, byly teprve tři odpoledne, ale kluci měli dost, tak jsme jely samy, ale v dálce jsme viděly pěknou bouřku, vrátily jsme se tedy zpět a zbytek odpoledne jsme byli v homestayi. Já se snažila spát, moc mi to nešlo a Martina mezitím bavila kluky.

Na snídani

Lokal kuchyně

Zase jsme píchli

Benzínka

NP Rinjani a místní prodejci

G-Trek homestay

Chilli

Oběd -nasi campur

Rýžové pole

Třetí den – SENARU
Po snídani (banánové palačinky, dostala jsem přídavek) jsme vyrazili směr Senaru (na severozápadě Lomboku, z druhé strany NP Rinjani). Odtamtud se dá jít taky na Rinjani. Měli jsme slíbený výlet k vodopádům. Po dvou hodinách svižné jízdy jsme dorazili do Senaru. Nejdřív jsme se stavili u TamTamové známé. Ta nám hned udělala čaj, kafe a donesla rambutan (chlupaté ovoce v angličtině to je hairy fruit). Asi po hodině flákání jsme šli k vodopádům. Vstup byl 20 Kč a dolů vede spousta schodů. Byla neděle, takže tam kromě turistů bylo i spousta místních. Jsou tam dva vodopády – Sendang Gile a Tie Kelep. Byl to výlet asi na dvě hodiny – k druhému jsme se brodili řekou. Po obědě kolem druhé odpoledne jsme už museli jet zpět do Kuty, čekala nás dlouhá cesta. Kolem čtvrté jsme dorazili do Mataramu (hlavní město), po dvou hodinách jízdy jsem sotva slezla z motorky, jak jsem byla zlámaná. Koupili jsme si čerstvé džusy a po menší pauze pokračovali do Prayi. Z Mataramu vede dálnice a TamTam se do toho opřel, až mi málem uletěla helma z hlavyJ Předjížděli jsme dokonce i auta, netušila jsem, že takový malý skútr může jet tak rychle. Z Prayi jsme již jely s Martinou samy, kluci už potřebovali domů. V Kutě jsme byly asi v šest večer – unavené po celodenním cestování, ale se spoustou zážitků.