Když jsem byla ještě v Čechách,
četla jsem pár článků o treku na Rinjani (3 726 m, druhá nejvyšší sopka v
Indonésii) a nebyla jsem si úplně jistá, zda budu chtít tento šílený trek
podniknout. Chodí se totiž většinou tři dny. Ale kdo nezkusí, tak neví. S Martinou jsme si řekly, že do toho půjdeme, ať víme, o co jde. Den před odjezdem jsme si
v Kutě koupily celý balíček včetně dopravy do NP Rinjani, jedné noci
v homestayi se snídaní a třídenní trek s průvodcem a nosiči. Druhý
den ráno nás vyzvedlo auto a přesunuli jsme se do Senaru (západní strana
parku). Tam jsme měli celé odpoledne na odpočinek a přípravu. Já celé odpoledne
prospala a večer jsme si ještě zašly na jedno. Další den po snídani nás vyzvedla dodávka a přejeli
jsme na druhou stranu parku do Sembalunu, odkud je prý výšlap méně náročný. No,
to určitě! Předtím jsme se ještě museli zapsat v kanclu a kolem deváté mohli konečně
vyrazit. Šlo s námi pět nosičů a jeden průvodce. Každý nosič má asi 40 kg
na ramenou! Jsou fakt neuvěřitelní – jdou to v žabkách nebo bosí a jsou
hrozně rychlí. A to chodí třeba i 2x týdně. Ale pro ně to je jediná možnost
výdělku. Několik let dělají nosiče, a když se naučí lépe anglicky, mohou dělat
průvodce, který nese „jen“ velký bágl s méně kily. První dvě hodiny se šlo
pěkně – rovinka, slunce svítilo, stále spousta energie. Kolem 11 hodiny jsme
dorazili do prvního tábora, kde jsme měli oběd. K obědu jsme měli rýži (co jiného, že jo?), kuře a zeleninu a jako
dezert ananas. Nosiči s sebou táhli vše, na co si vzpomenete - i bombu na
vaření, konvici a vařič, ale ten byl myslím vždy v táboře. Po obědě jsme
se vydali do kempu, který byl ve 2 700 m, a tam jsme měli přespávat. Po
cestě začalo lejt, nebylo vidět na krok a vrchol kopce v nedohlednu. Vždycky
jsme se někam vyškrábali v domnění, že už už tam bude kemp, ale nee, furt se
šlo dál. Po třech hodinách jsme dolezli do kempu úplně promočený. Nosiči byli
pozadu a dorazili skoro za tmy a to ještě museli postavit stany a udělat
večeři. Tu nám servírovali přímo do stanu. Myslím, že byla nějaká zeleninová
polévka s rýží. Ve stanu jsme na sebe oblékly všechno, co jsme měly suché,
ale zahřát nám moc nešlo. Před spaním jsme byly na půl rozhodnuté, zda ráno půjdeme pokořit vrchol nebo ne.
|
Přesun do Sembalunu |
|
Poslední balení před trekem |
|
Jako až tam nahoru? |
|
Marťa se kochá |
|
Mr. Porter |
|
Polní kuchyně |
|
Kdy už bude oběd? |
|
Jako z warungu v Kutě |
|
Jako na Zélandu |
Nicméně v půl třetí jsme
vstaly, že to teda zkusíme. K snídani
byl chleba s marmeládou a čaj, ještě nezapomenout čelovku a hurá na to! První úsek šílený, hrozně se to
bořilo, smekalo, nebylo pořádně vidět. Po hodině jsme si daly menší pauzu,
Martině nebylo moc dobře a říkala, že tam asi zůstane na východ. Mně byla ale
zima, tak jsem šla dál. Druhý úsek byl celkem pohodový, šlo se dobře a občas
tam byla i rovina! Jako fakt rovina! Jenže nejhorší část byla před námi. Někde jsem četla, že
posledních 300 metrů je nekonečných a taky že bylo. Vidíte vrchol, ale máte
pocit, že se k němu vůbec nepřibližujete – dva kroky dopředu, tři zpět.
Hrozně se to bořilo. Chtěla jsem to vzdát, že zůstanu v půlce, pomalu už
začínalo svítat, ale nějak jsem sebrala poslední síly a na vrchol se doplazila. Sama sebou překvapená, že jsem to dala. Po krátké pauze jsme se ale museli vrátit, program byl ještě pěkně nabitý. Do kempu jsme
dorazili kolem deváté, kde na nás čekaly banánové palačinky s čajem. Na odpočinek nebyl
čas, museli jsme se přesunout dolů k jezeru Segera Anak na oběd. Cesta opět na tři hodiny. Nebudu se tu rozepisovat o cestě dolů, prostě
šílenost. Bolela mě pravá noha a blbě se mi na ni stoupalo, takže to bylo jedno velké utrpení. Ze začátku na mě průvodce čekal, ale řekla jsem mu, ať jde, že
musím jít pomalu. Ke konci už jsem šla s mp3 – moje záchrana - a zpívala si.
K jezeru jsem přišla se zpožděním, naši kluci už pomalu vařili oběd a zbytek
skupiny se šel koupat do horkých pramenů. Na převlečení do plavek jsem ale sílu
neměla a byla jsem ráda, že sedím s čajem v ruce a nemusím nic. Ale
to ještě nebylo vše, co nás ten den čekalo. Bože, jsem si myslela, že už nikam
nepůjdeme, ale museli jsme se dostat do dalšího kempu, který
byl ani nevím, v kolika tisících metrech. Ne, ne, ne, já
chci zůstat u jezera! Ale pokud si myslíte, že už nemůžete, tak prostě můžete! A
další tři hodiny šlapete do kopců. Jeden z průvodců co měl pro mě slabost,
mi nabídl, že mi vezme batoh. Bylo mi to blbý, ale byl dost neodbytný, tak jsem souhlasila. S radostí! Prostě dámička si šla jen s vodou a ostatní museli
tahat svoje batohy. Po třech hodinách se před námi konečně vynořil
kemp. Nosiči samozřejmě již dávno čekali tam. Vůbec nechápu, jak s takovým
nákladem lezou do těch kopců! Občas jsme museli šplhat, přidržovat se provazů,
zábradlí.. Fakt respekt! Opět nám naservírovali večeři do stanu a my jen ležely
a nebyly schopné se ani zvednout a najíst se. Totální vyčerpanost!
|
Nejhorších 300 metrů |
|
Východ I. |
|
Východ II. |
|
Nechte mě být! |
|
Ano, to jsem já |
|
Cesta dolů - pohooda |
|
To je ona |
|
Stanové město |
|
Jezero Segera Anak |
Další den ráno jsem nemohla ani
vstát, natož udělat krok. Ale čekalo nás jen šest hodin klesání do
Senaru. Pohoda ne? Úplné nic oproti 12 hodinám z minulého dne! Ale dolů to
vůbec nešlo. Já si šla svým hlemýždím tempem, pravá noha
mě stále bolela. Do Senaru jsme přišli kolem druhé hodiny, za chvíli pro nás
přijel řidič a odvezl nás do Kuty, kde jsme byly asi v šest večer. Vyzvedly
motorku, jely na večeři a hned padly do postele. Děkujeme ti Rinjani za krásný zážitek, ale
již nikdy více!
|
Před cestou dolů |
|
Jo, jasně dolů nějak seskáču |
|
Naši kluci |
|
Bye bye Rinjani |