To jsme se takhle jednou u oběda daly
do řeči s místním chlapíkem a on se nás zeptal, zda bychom nechtěly přijet
nějaký den učit angličtinu do Prayi (40 minut z Kuty). Jeho bratr Adit
vede doma 3 x týdně kurz angličtiny zdarma pro středoškoláky. V úterý nemáme
výuku v místních školách, takže jsme kývly. Zase další zkušenost. Prayu sice
vůbec neznáme, ale do města jsme trefily bez problémů, pak zavolaly Awanovi a
on nás vyzvednul. Věděly jsme, že hodina měla začínat v 15 hodin, ale to
bychom nebyli v Indonésii, v 15 hodin tam samozřejmě nikdo nebyl.
Venku totiž začalo pršet a tak všichni čekali, až přestane. Pro tu jejich
nedochvilnost Indonésané používají výraz jam
karet = gumový čas. Čas čekáním na studenty jsme tedy vyplnily hodováním. Nejdřív
nám donesli čaj (vždy tu je přeslazený), vodu a pohár z kokosového mléka,
rýže a led (cendol - to mi vůbec nechutnalo), pak následoval oběd – ten jsme moc
nejedly, předtím jsme obědvaly v Kutě, ale abychom neurazily, něco málo
jsme snědly, ale straaašlivě to pálilo. Pálivá jídla mi nevadí, ale tohle bylo
šílený. Kolem 16 hodiny se začali trousit studenti, překvapeni, kdo to tam je.
Výuka probíhá hlavně formou konverzace, takže se nás ptali na různé otázky
ohledně bydlení, co tu děláme, kolik nám je, zda máme děti atd. Po hodině
proběhlo hromadné foto a nejméně dalších třicet fotek na mobily kvůli
příspěvkům na facebook. Czech superstarsJ Už jsme se pomalu
chystaly k odjezdu, ale jedna z žen nám nabídla, že nám udělá masáž
hlavy tzv. cream bath. Výuka totiž probíhá v kadeřnickém salonu. Oh yes,
masáž hlavy si nechám líbit. Jenže zas tak příjemné to nebylo – dost tahala,
v jednu chvíli jsem myslela, že mě skalpuje, ale přežila jsem. Pro ně je
to asi příjemné, mají tvrdé vlasy, ale pro moje jemné vlasy to žádný relax
nebyl. Ale zatnula jsem zuby a držela. Celý proces trval tak hodinu – umytí –
masáž – balzám – působení – další masáž – umytí – další balzám – umytí –
kondicionér - vysušení. Opravdu náročný proces. Pak šla na řadu Martina. Po
masáži jsme už fakt chtěly jet, ale zrovna se servírovala večeře! No odmítněte
to! Po večeři jsme už ale fakt jely, i když nám nabízeli, abychom tam přespaly
a jely až ráno. To se nám nechtělo, ve středu ráno učíme ve školce a musely
bychom vstávat brzo. Však chápete, že jo?
 |
| cendol |
 |
| Naši středoškoláci |
 |
| S majitelkou salonu |
 |
| Masáž hlavy začíná |
 |
| A zase jídlo
Další týden jsme se opět
domluvili na výuce s tím, že přijedeme o něco dříve, abychom se podívali
do města. Sice jsem netušila, co by tam mohlo být tak zajímavého. Města tu
nejsou vůbec pěkná a Praya navíc vypadá dost vybydleně. Awan nás zas vyzvedl
v centru, ale tentokrát jsem se už soustředila na cestu, abychom příště
trefily. Jen jsme dosedly v obýváku, začalo se nosit na stůl. Hlad jsme
měly, to zas jo. Tentokrát jsme si totiž nedávaly oběd v Kutě. Na
prohlídku města se pojede asi až po obědě. Jenže Awanův bratr domluvil na
policejní stanici, že tam taky začne s výukou a že mi mu pojedeme pomoc. Policajti na Lomboku totiž vůbec
neumějí anglicky a tím pádem nemůžou vůbec zastavit turisty, když jedou bez
helmy. Na stanici zas všichni paf z bílých holek, nějaká výuka tam
proběhla – dost nám to připomínalo hodiny s dětmi ve škole – ze všeho měli
srandu, hlavně při tvoření scének. Ano, opět proběhlo focení. Ze stanice se
jelo zpět, kde už čekali studenti ze střední školy. Zase se konverzovalo na
různá témata, po hodině a půl jsme toho měly dost. Vypily čaj a před večeří se
vrátily zpět do Kuty. A aby toho nebylo málo, Awan s bratrem též píšou do
místních novin Kabar Lombok, a po
naší první výuce v salonu a na policejní stanici o nás vyšel článek v
novinách!
s policejním týmem
s kapitánkou
za hvězdy
|
