RINJANI TREK

Když jsem byla ještě v Čechách, četla jsem pár článků o treku na Rinjani (3 726 m, druhá nejvyšší sopka v Indonésii) a nebyla jsem si úplně jistá, zda budu chtít tento šílený trek podniknout. Chodí se totiž většinou tři dny. Ale kdo nezkusí, tak neví. S Martinou jsme si řekly, že do toho půjdeme, ať víme, o co jde. Den před odjezdem jsme si v Kutě koupily celý balíček včetně dopravy do NP Rinjani, jedné noci v homestayi se snídaní a třídenní trek s průvodcem a nosiči. Druhý den ráno nás vyzvedlo auto a přesunuli jsme se do Senaru (západní strana parku). Tam jsme měli celé odpoledne na odpočinek a přípravu. Já celé odpoledne prospala a večer jsme si ještě zašly na jedno. Další den po snídani nás vyzvedla dodávka a přejeli jsme na druhou stranu parku do Sembalunu, odkud je prý výšlap méně náročný. No, to určitě! Předtím jsme se ještě museli zapsat v kanclu a kolem deváté mohli konečně vyrazit. Šlo s námi pět nosičů a jeden průvodce. Každý nosič má asi 40 kg na ramenou! Jsou fakt neuvěřitelní – jdou to v žabkách nebo bosí a jsou hrozně rychlí. A to chodí třeba i 2x týdně. Ale pro ně to je jediná možnost výdělku. Několik let dělají nosiče, a když se naučí lépe anglicky, mohou dělat průvodce, který nese „jen“ velký bágl s méně kily. První dvě hodiny se šlo pěkně – rovinka, slunce svítilo, stále spousta energie. Kolem 11 hodiny jsme dorazili do prvního tábora, kde jsme měli oběd. K obědu jsme měli rýži (co jiného, že jo?), kuře a zeleninu a jako dezert ananas. Nosiči s sebou táhli vše, na co si vzpomenete - i bombu na vaření, konvici a vařič, ale ten byl myslím vždy v táboře. Po obědě jsme se vydali do kempu, který byl ve 2 700 m, a tam jsme měli přespávat. Po cestě začalo lejt, nebylo vidět na krok a vrchol kopce v nedohlednu. Vždycky jsme se někam vyškrábali v domnění, že už už tam bude kemp, ale nee, furt se šlo dál. Po třech hodinách jsme dolezli do kempu úplně promočený. Nosiči byli pozadu a dorazili skoro za tmy a to ještě museli postavit stany a udělat večeři. Tu nám servírovali přímo do stanu. Myslím, že byla nějaká zeleninová polévka s rýží. Ve stanu jsme na sebe oblékly všechno, co jsme měly suché, ale zahřát nám moc nešlo. Před spaním jsme byly na půl rozhodnuté, zda ráno půjdeme pokořit vrchol nebo ne.  

Přesun do Sembalunu

Poslední balení před trekem

Jako až tam nahoru?

Marťa se kochá

Mr. Porter

 

Polní kuchyně

 

Kdy už bude oběd?

 

Jako z warungu v Kutě

 

Jako na Zélandu

 

Nicméně v půl třetí jsme vstaly, že to teda zkusíme. K snídani byl chleba s marmeládou a čaj, ještě nezapomenout čelovku a hurá na to! První úsek šílený, hrozně se to bořilo, smekalo, nebylo pořádně vidět. Po hodině jsme si daly menší pauzu, Martině nebylo moc dobře a říkala, že tam asi zůstane na východ. Mně byla ale zima, tak jsem šla dál. Druhý úsek byl celkem pohodový, šlo se dobře a občas tam byla i rovina! Jako fakt rovina! Jenže nejhorší část byla před námi. Někde jsem četla, že posledních 300 metrů je nekonečných a taky že bylo. Vidíte vrchol, ale máte pocit, že se k němu vůbec nepřibližujete – dva kroky dopředu, tři zpět. Hrozně se to bořilo. Chtěla jsem to vzdát, že zůstanu v půlce, pomalu už začínalo svítat, ale nějak jsem sebrala poslední síly a na vrchol se doplazila. Sama sebou překvapená, že jsem to dala. Po krátké pauze jsme se ale museli vrátit, program byl ještě pěkně nabitý. Do kempu jsme dorazili kolem deváté, kde na nás čekaly banánové palačinky s čajem. Na odpočinek nebyl čas, museli jsme se přesunout dolů k jezeru Segera Anak na oběd. Cesta opět na tři hodiny. Nebudu se tu rozepisovat o cestě dolů, prostě šílenost. Bolela mě pravá noha a blbě se mi na ni stoupalo, takže to bylo jedno velké utrpení. Ze začátku na mě průvodce čekal, ale řekla jsem mu, ať jde, že musím jít pomalu. Ke konci už jsem šla s mp3 – moje záchrana - a zpívala si. K jezeru jsem přišla se zpožděním, naši kluci už pomalu vařili oběd a zbytek skupiny se šel koupat do horkých pramenů. Na převlečení do plavek jsem ale sílu neměla a byla jsem ráda, že sedím s čajem v ruce a nemusím nic. Ale to ještě nebylo vše, co nás ten den čekalo. Bože, jsem si myslela, že už nikam nepůjdeme, ale museli jsme se dostat do dalšího kempu, který byl ani nevím, v kolika tisících metrech. Ne, ne, ne, já chci zůstat u jezera! Ale pokud si myslíte, že už nemůžete, tak prostě můžete! A další tři hodiny šlapete do kopců. Jeden z průvodců co měl pro mě slabost, mi nabídl, že mi vezme batoh. Bylo mi to blbý, ale byl dost neodbytný, tak jsem souhlasila. S radostí! Prostě dámička si šla jen s vodou a ostatní museli tahat svoje batohy. Po třech hodinách se před námi konečně vynořil kemp. Nosiči samozřejmě již dávno čekali tam. Vůbec nechápu, jak s takovým nákladem lezou do těch kopců! Občas jsme museli šplhat, přidržovat se provazů, zábradlí.. Fakt respekt! Opět nám naservírovali večeři do stanu a my jen ležely a nebyly schopné se ani zvednout a najíst se. Totální vyčerpanost!

 

Nejhorších 300 metrů

Východ I.

Východ II.

Nechte mě být!

 

Ano, to jsem já

Cesta dolů - pohooda

To je ona

Stanové město

Jezero Segera Anak

 

Další den ráno jsem nemohla ani vstát, natož udělat krok. Ale čekalo nás jen šest hodin klesání do Senaru. Pohoda ne? Úplné nic oproti 12 hodinám z minulého dne! Ale dolů to vůbec nešlo. Já si šla svým hlemýždím tempem, pravá noha mě stále bolela. Do Senaru jsme přišli kolem druhé hodiny, za chvíli pro nás přijel řidič a odvezl nás do Kuty, kde jsme byly asi v šest večer. Vyzvedly motorku, jely na večeři a hned padly do postele. Děkujeme ti Rinjani za krásný zážitek, ale již nikdy více!

 

Před cestou dolů

 

 

Jo, jasně dolů nějak seskáču

Naši kluci

Bye bye Rinjani