UBUD A OKOLÍ

Malé výlety po okolí - někdy pěšky, někdy jsem se s někým svezla, jak to zrovna vyšlo.

Tegenungan vodopád

Tam jsem se vydala hned po příjezdu v pondělí odpoledne. Přečetla si, že je lepší jít později odpoledne - prý jsou lepší fotky a slunce na vodopády nesvítí. U místňáků jsem zjistila, jak jsou daleko (4 km). Jasně, to dám! Vyrazila jsem v 15.00 - slunce stále pražilo, po cestě skoro žádný stín, ale občas fouklo. Zase jsem tu byla za exota, skoro nikdo tu pěšky nechodí. Oni i kdyby měli ujít dva metry, tak radši nastartuj motorku a přejedou:-) Ale všichni se usmívali a zdravili! Prostě pravá vesnice! Moc se mi tu líbí, všichni jsou tu strašně přátelští. Cestou mě zastavilo auto - kam jdeš? na vodopády? pěšky jo? My tě svezeme, ne, to je dobrý, už tam skoro budu. Ale po pravdě, co bych dala za trochu klimatizace v autě, i na těch 500 metrů:-) Za chvíli staví motorka - nechceš vidět kávovou plantáž? No, pár jsem jich už tady viděla, ale nechtěla jsem být hnusná, tak jsem kývla. Provedli mě po plantáži - výklad v indonéštině - předtím jsem s nimi totiž mluvila indonésky. Z výkladu jsem moc neměla, ale kakao boby a skořici jsem poznala:-) Ještě jsem dostala ochutnat různé čaje a kafe. Pak mě nahnali do obchodu, že si mám koupit suvenýr. Nic jsem samozřejmě nepotřebovala, ale nebylo zbytí. Koupila jsem si nejlevnější vonné tyčinky a šla pryč. Týpek mě ještě hodil k vodopádu, ale hned odjel a já si ho mohla užít sama.

 

 

Rice fields - yes, I like it!
Kolem Ubudu je spousta různých procházek v rýžových polí. Většina jich je profláknutá mezi turisty a na ně se mi nechtělo chodit. Našla jsem si ale jednu, o které moc lidí neví, není totiž v průvodcích a pár lidí ji doporučovalo na tripadvisoru. Ráno jsem poprosila kluka z homestaye, jestli by mě tam neodvezl. Hodil mě přímo ke Starbucksu, odkud se vychází:-) Za celou dobu jsem nepotkala jediného turistu, jen místní pracující na polích, pár stánků s obrazy a občerstvením. Po dvou hodinách jsem došla na konec a dle svého instinktu zahnula doleva, kde jsem v dálce viděla vesnici. Na konci vesnice jsem zjistila, že jdu na druhou stranu:-) Klasika. Tady je prostě problém, že skoro nic není značené a těžko odhadnout na konci výletu, zda jít vlevo nebo vpravo zpět do Ubudu. Ale stačilo se jen někoho zeptat a už jsem se vezla. Stálo mě to 40 Kč a jeli jsme pěkný flák cesty - neumím si představit, že bych to měla jít pěšky.
 

 

 

 

Pravá indonéská džungle

To se takhle procházím v polích rýžových (další výlet) a zastaví mě starší Balijec, zda nechci svézt. Nazpátek se mi pěšky nechtělo, zjistila jsem totiž, že jsem se napojila na cestu, kterou jsem už jednou šla. Kývla jsem tedy na nabídku. Vezl s sebou ještě dítě vepředu, to nechal ve stánku s obrazy a my dál pokračovali do města na oběd. Po obědě se zeptal, zda mám nějaký plán, že by mi ukázal svoji vesnici a více rýžových polí:-) Nedá se jich prostě nabažit! Šli jsme se tedy projít, a pak jsme sešli dolů do údolí a ocitli se v pravé nefalšované džungli! Řeku jsme přecházeli přes most z bambusu, trošku se hýbal, tak se mi trochu třásly nohy, ale přešla jsem. Cestou jsme jen potkali místní ženy, které od řeky nosily na hlavách kokosy! Mezi nima i stará paní o holi! Pomohla jsem jedné vzít dva do ruky a měla jsem co dělat to do toho kopce vynést! Po hodině jsme vyšli na silnici, došli k motorce. Chlapík mě hodil zpět do města, kde na mě čekala moje francouzská známá s autem a jely jsme zpět do homestaye.

 

 

 

 

 

 

Gunung Kawi
Můj poslední výlet. Opět jsem jela na motorce. Už jsem tam byla asi před třemi lety, ale tohle místo patří mezi mé oblíbené na Bali. Jedná se o komplex skalních hrobek z 11. století. Chrám leží v údolí posvátné řeky Pakrisan a do údolí vede skoro 300 schodů. Tak se kochejte:-)