GILI – TŘI MALÉ OSTROVY U LOMBOKU

Na náš poslední výlet jsme se vydaly na Gili – Trawangan (ten je hodně populární), Meno (nejklidnější) a Air (o něco rušnější než Meno). Všechny tři ostrovy jsou blízko sebe a dá se mezi nimi přejíždět tzv. hop on, off lodí 2 x denně. My jsme se rozhodly pro Gili Meno. Ostrovy jsou hodně navštěvované kvůli tyrkysovému moři a dobrým podmínkám na šnorchlování, kdy se dají vidět i želvy.  Na ně jsem se těšila! Do přístavu jsme jely rovnou z letiště, když jsme se vrátily z Floresu. Při kontrole lístků, už jsme měly vše předplacené přes Peramu, nastal menší problém. Rychlé lodě jezdí totiž jen na Gili Trawangan a Gili Air, na Gili Meno nemůžou, aby nezničily korál. Tohle jsem věděla a doufala jsem, že chytneme z Gili Trawangan poslední loď na Gili Meno, která vyplouvala v 16 hodin. Jenže cesta zpět byl problém – z Trawanganu vyplouvají v 9 hodin a my jsme se potřebovaly dostat z Mena na Trawangan, akorát že první loď z Mena vyplouvá v 8.30 a my jsme musely být půl hodiny před vyplutím na Trawanganu. No dobu jsme to různě řešili a nakonec jsme zkrátily jednu noc na Menu a poslední noc strávily na Air, odkud tahle rychlá loď taky pluje. Jen jsme nechápaly, proč nám Perama (cestovka co nám vše zařizovala) tyhle informace neřekla. Navíc jsme rovnou z Gili jely na letiště a Verča pak letěla do Čech. Ano, trošku jsme to riskly. Na Meno jsme se ale v pohodě dostaly, pan domácí na nás čekal v přístavu, aby nás dovedl do homestaye. Nejdřív mi tedy psal, že nás vyzvedne s koněm (doprava na Gili, nejezdí tam ani motorky, ani auta), ale nakonec jsme šli pěšky, bylo to asi 10 minut. Večer se nám už nikam nechtělo a zůstaly jsme v homestayi a těšily se na ty úžasné pláže!

 

Další den po snídani jsme vyrazily na průzkum ostrova, dá se obejít za hodinu a půl, je hodně malý. Nejdřív jsme se poflakovaly na pláži a pak při obědě potkaly jednu ženskou, která nám řekla, kde se dají vidět želvy, že tam byla několikrát a vždy je viděla. Tak to já chci taky! Zmínila se ale, že se musí překonat tzv. korálová zeď (všude zničený korál), že až za ní se dají vidět, prostě u břehu úplně neplavou. Po obědě jsme se tedy vydaly na místo - byl odliv, voda po kotníky, ale řekla jsem si, že tam dojdu a pak už poplavu. Jenže všude ve vodě ten zničený korál, žádný písek a myslela jsem, že to fakt nedám, hrozně to bolelo. Verča mě pozorovala ze břehu a kdyby něco, zavolala by o pomocJ Vzdávat jsem to ale nechtěla - došla jsem tam a pak už plavala, ale přišla první vlna, druhá, já plný nos vody, oči pálily a želvy nikde - špatný místo. Vrátila jsem se zpět, a šly jsem dál, že to zkusíme jinde. Před námi do vody šli tři lidi, tak jsme si říkaly, že to už bude ono. Verča šla tentokrát se mnou, já jsem šla v žabkách. Opět pruh plný korálů, vůbec po tom nešlo chodit, já naštěstí furt žabky na nohou, ale Verča bez bot. Ta chudinka lezla i po rukách. Než jsme se vůbec dostaly do moře, tak nám ti dva řekli, že to stojí za prd a není nic vidět. Lepší je jít ráno při přílivu a dá se plavat rovnou ze břehu. Ach jo. Dobře, dám jim ještě jednu šanci. Další den jsme si přivstaly a opět vyrazily na naše oblíbené místo. Doplavala jsem tam, moře bylo klidné, kolem bylo i pár lodí, tak jsem si říkala, že jsem tam správně. Pod vodou jsem viděla spousty ryb a korály, ale želvy jsem hledala marněJ Prostě se přede mnou asi někde schovaly. Příště už jedině s lodí! To je prý zárukaJ

 

 

Po odletu Verči zpět do Čech mě čekala další den jízda z jihu (Sanur) na sever (Singaraja). Musela jsem opět na imigrační prodloužit o další měsíc vízum. Rozhodla jsem že, že využiju služby tzv. shared car – levné a spolehlivé. Den předem jsem si pomocí dvou kamarádů (jeden v Sanuru, druhý v Singaraje, řidič totiž jezdí ze Singaraji) rezervovala místo v autě s tím, že mi ještě řidič bude volat, v kolik mě vyzvedne. No zavolal až další den asi v 11 hodin, že mě vyzvedne v 15 hodin. Vyzvednul mě v 15.30, jsem ani nečekala, že by přijel na čas. Přijel větším autem pro 7 lidí. Vzadu už někdo seděl, uprostřed další dvě ženský a jedno dítě na klíně. Posadil mě vedle ženy s dítětem. Batoh narval k další ženský před nohy, vzadu už nebylo místo. Nevím, nevím, kdybych měla kufr, asi by ho nějak přivázal na střechu. Jeli jsme ještě vyzvednout dalšího pasažéra, pořád ještě jedno místo zbývalo vepředu. A přistoupila k nám tlustá ženská s dítětem. No nějak se tam nasoukala a vyrazili jsme. Během cesty jsem zjistila, že vzadu sedí čtyři lidi a ještě kuřata, která se nejspíš vezla z trhu! Po půl hodině jízdy řidič zastavil před barákem a do auta měla přistoupit další holka! To jsem si začala říkat, kam ji jako narve? No kam asi? Vedle mě doprostřed! Holka se tam nemohla vejít a musela sedět na kraji sedadla. Prostě 4 lidi se na tři sedadla úplně nevmáčknou. A to nás čekala jízda na tři hodiny! Pak už jsme fakt vyrazili, doufala jsem, že už nikdo po cestě nepřistoupí. Během jízdy dítě vedle mě začalo zvracet, ženská to začala chytat do ruky, než ji řidič stihnul podat pytlík. Já se modlila, aby to dítě nehodilo na mě. Pak byla chvíli pauza, ženská aspoň mohla vyhodit pytlík a opláchnout si ruku. A hurá dál. Po nějaké době jízdy se holka vedle mě začala ptát po pytlíku!  No to snad nee! Takže další zvracející! Prostě jízda snů! Po dvou hodinách jsme tlustou ženskou konečně vyhodili doma a zvracející holka mohla aspoň dopředu, i když nevím, zda jí to pomohlo. Stejně měla furt hlavu narvanou v pytlíku, ale já jsem si aspoň mohla normálně sednout. Po 10 minutách tlustá ženská volá, že si zapomněla v autě jednu ze svých mnoha tašek! Takže jsme čekali, až si ji někdo vyzvedne na motorce. No a po čtyřech hodinách jsme dorazili na místo. Ráno mi ještě Ketut říkal, ať řidiči zaplatím kolem 80.000 Rp. max. 100.000 Rp. Jasný. Vylezla jsem z auta a dávám řidičovi kilo a on: „To je ale málo, ještě 100.000 Rp přidej.“ Co?? Naštvala jsem se, že tolik teda platit nebudu, že nás tam jelo devět a zda místňáci taky platí tolik. Samozřejmě že ne. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec jsem mu dala 150.000 Rp. Občas mě ale ty jejich dvojí ceny štvou. Snažím se s nimi mluvit indonésky a stejně to zkouší, protože jsem turista a to znamená, že jsem strašně bohatá!