SUMATRA - ORANGUTANI, SOPKY A JEZERO TOBA

Několik lidí se mě už ptalo, kdy bude další příspěvek na blogu, že už jsem dlouho nic nenapsala a co tady jako furt dělám? Tak tedy posílám další čtení na víkend! V červnu mě na Bali navštívila kamarádka z Čech a tři týdny jsme cestovaly po Indonésii. Naše dobrodružství začalo na Sumatře. Let na Sumatru trval skoro 4 hodiny a ještě se muselo přestupovat na Jávě (město Bandung). Večer jsme přiletěly do Medanu – hnusnější město jsem snad neviděla – a přesunuli se na noc do hotelu. Asi po třech měsících jsme se osprchovala v teplé voděJ Do Bukit Lawang jsme se měli přesunout další den ráno, odtamtud se vyráží na treky do džungle za orangutany. Po snídani na nás čekalo auto, po cestě jsme vyzvedli ještě dva lidi a vyrazili jsme. Cestou jsme míjeli spoustu plantáží s palmou olejnou – je všude, kam se podíváte a není to hezký pohled. Po třech hodinách jízdy, kdy jste měli pocit, že horší cesta už snad ani není možná a jen čekáte, kdy upadne kolo u auta, jsme přijeli na „nádraží“ v Bukit Lawang. No nádraží, jedna bouda a asi dva stoly venku. Na naše auto se vrhlo spousta místních a začali vykřikovat jména – Verča slyšela jméno Johan a nějak z toho nakonec vyplynulo, že to budu asi jáJ Většina lidí se ubytuje přímo v Bukit Lawang (opět ne moc hezké místo), ale to my jsme nechtěly a našly jsme si chatku u řeky v džungli. Čekaly na nás dvě motorky, které nás tam měly převézt. Kluci hodili bágly dopředu a vyrazili jsme. Jeli jsme asi dvacet minut – nejdřív pěkně po hlavní, pak vedlejší a nakonec džunglí, kdy jsem jen čekala, až to položíme. V kopcích jsme měli menší problémy, ale nakonec jsme k chatce dojeli. „Kdo chce jít přes most a kdo chce jít přes řeku?“, ptali se kluci. Most z bambusu vypadal, že unese max. 20 kg, přesto jsem řekla, že jdu přes most, nechtělo se mi do řeky. Verča zvolila jistotu a šla se brodit, no málem jí to odneslo. Ubytovaly jsme se, daly si čaj, kafe a užívaly si klid. Kolem byly jen dvě chaty a jinak nikde nikdo, jen řeka. Pak nás kluci vytáhli na procházku – no spíš jsme se jen brodili řekou, jinudy moc jít nešloJ Na další den jsme měly domluvený trek za orangutany s přespáním v džungli. Naše skupina – já, Verča, Irwan (majitel chaty), průvodce a ještě Dedy (kuchař), který s námi ale na trek nešel a šel vařit rovnou do tábora. Cestou jsme pár orangutanů viděli a dokonce i jednoho obřího samce a taky Thomas Leaf opice (takové punk opice). Průvodce byl dost vtipný a v těch nejhorších krpálech pořád křičel: „Jana, keep smiling yes!“ A já jen: „Hmm, ok.“ Sakra, kdy už tam jako budeme! Večer předtím byla hrozná bouřka, takže cesta z kopce strašně klouzala a pokud jste se nezachytili nějakého kořene, větve už jste jeli po zadku. Verča se párkrát svezlaJ Do kempu jsme dorazili odpoledne, skoro nikdo tam nebyl a nakonec jsme tam spali jen my čtyři. S Verčou jsme se asi dvě hodiny přemlouvaly, zda se půjdeme vykoupat do ledové řeky, ale mezitím začalo pršet, tak jsme zas čekaly, až přestane a na dvě minuty se šly nakonec smočit.  A pak jen seděly a čekaly, až bude večeře – ta teda byla výborná! A večerní program v kempu – triky se sirkami (nic jsme neuhodly, no já jsem vůbec v tomhle úplně mimo) a hraní karet. Hrozně jsme se u toho nasmáli! Spát jsme šli až po půlnoci a spalo se v takových přístřeškách, moc jsem toho nenaspala, ale hlavně že na nás nepršelo. Zpět do města jsme se vraceli na raftech, ale ne na klasických raftech, na obrovských pneumatikách svázaných dohromady tzv. tube rafting. Takže nejdřív se musely jít najít pneumatiky a to čtyři, ty se pak musely svázat k sobě a byl z toho raft. K tomu byly potřeba dva dlouhé klacky jako pádla, kterýma se kluci odráželi od kamenů. Byla to hrozná sranda, já seděla jako druhá a Dedy schválně narážel do vody, aby to pěkně houpalo, že jsme se párkrát málem vyklopili.

Naše chatka

 

 

Naříznete strom a do mističky vám kape guma

Paní orangutánka

 

Pán orangután

 

 

Průvodce

 

Zasloužený oběd

 

Thomas Leaf Monkey

 

Náš kemp - vpředu kuchyně

Takhle nám Dedy naaranžoval snídani

 

A už máme jednu guma na raft



Po Bukit Lawang jsme se přesunuly do Berastagi (zase další hnusné město), vím, už jsem s tím trapná, ale ty města na Sumatře jsou fakt ošklivá a špinavá. V Berastagi jsme měly jít na sopku Sibayak (2 094 m), jeden z nejméně náročných výšlapů. Takže brnkačka po Rinjani. Z ubytování jsme vyjížděli kolem půl 5 ráno, abychom stihli východ slunce. Průvodce nasadil tempo, že jsem měla, co dělat, abych to udýchala, ale naštěstí se šlo jen hodinu. Všude smrděla síra a kouřilo se. A čekali jsme na východ – slunce se schovalo za mraky, takže jsme skoro nic neviděli J Ale panoramata stála za to – v dálce jsme viděli sopku Sinabung, která v posledních týdnech chrlí popel a jezero Toba, kde jsme měly strávit poslední dny. Po tomto náročném výšlapu jsme se vydali ještě podívat na budhistický chrám a nakonec se jeli namočit do horkých pramenů. Byli jsme tam brzo ráno, takže tam vůbec nikdo nebyl a mohli jsme tak vyzkoušet skoro všechny bazény s různou teplotou vody.

 

Berastagi

Čekáme na kukuříci

Sopka Sibayak

V pozadí sopka Sinabung

 

 

Kouřící Sinabung

 

Hot spring

 

Jezero Toba a ostrov Samosir – náš poslední výlet na Sumatře. Jedná se o největší sopečné kráterové jezero na Zemi. Je 100 km dlouhé a 30 km široké. Uprostřed jezera se nachází ostrov Samosir. Z Berastagi jsme se tedy vydali ještě více na jih Sumatry. Cestou jsme se zastavili v typické Batacké vesnici a prohlédli si jejich bydlení (v každém obydlí žije 8 rodin, kde si vaří na otevřeném ohni a spí). Umíte si to představit? A ještě jsme se zastavili se u vodopádu Sipiso Piso (120 m vysoký). Chvíle jsme přemýšlely, jestli půjdeme až dolů, vedlo tam snad 300 schodů! A nakonec jsme šly a byli jsme tam asi čtyři. Indonésani jsou hrozně líní a nikam moc nechtějí chodit. Odpoledne jsme přejely lodí z jezera Toba na ostrov Samosir. Tam jsme měly ubytování přímo u jezera – jeden den podnikly výlet s řidičem po ostrově, viděly Batacké představení, které nás moc nenadchlo (no prostě Balijský tanec má více šťávy, tohle bylo spíš takové pohřební tančení), chodily na procházky do vesnice, opalovaly se u jezera, popíjely pivo a četly si. Cesta autem zpět do Medanu byl opět zážitek, trvala skoro pět hodin a řidič jel jak závodník, jedna holka potřebovala stihnout let. No prostě to nechceš! J Jinak ze Sumatry jsem nijak zvlášť odvázaná nebyla, místa, co jsme navštívily byla hezká, ale ty města jsou fakt ošklivá a jsem ráda, že jsem na Bali, kde je samá zeleň a relativně čistoJ

 

 

Batacké obydlí

Sipiso Piso vodopád

Jezero Toba

Batak představení

Dá si někdo polívku?

 

Kočičí muž

Naše ubytování u jezera