GILI – TŘI MALÉ OSTROVY U LOMBOKU

Na náš poslední výlet jsme se vydaly na Gili – Trawangan (ten je hodně populární), Meno (nejklidnější) a Air (o něco rušnější než Meno). Všechny tři ostrovy jsou blízko sebe a dá se mezi nimi přejíždět tzv. hop on, off lodí 2 x denně. My jsme se rozhodly pro Gili Meno. Ostrovy jsou hodně navštěvované kvůli tyrkysovému moři a dobrým podmínkám na šnorchlování, kdy se dají vidět i želvy.  Na ně jsem se těšila! Do přístavu jsme jely rovnou z letiště, když jsme se vrátily z Floresu. Při kontrole lístků, už jsme měly vše předplacené přes Peramu, nastal menší problém. Rychlé lodě jezdí totiž jen na Gili Trawangan a Gili Air, na Gili Meno nemůžou, aby nezničily korál. Tohle jsem věděla a doufala jsem, že chytneme z Gili Trawangan poslední loď na Gili Meno, která vyplouvala v 16 hodin. Jenže cesta zpět byl problém – z Trawanganu vyplouvají v 9 hodin a my jsme se potřebovaly dostat z Mena na Trawangan, akorát že první loď z Mena vyplouvá v 8.30 a my jsme musely být půl hodiny před vyplutím na Trawanganu. No dobu jsme to různě řešili a nakonec jsme zkrátily jednu noc na Menu a poslední noc strávily na Air, odkud tahle rychlá loď taky pluje. Jen jsme nechápaly, proč nám Perama (cestovka co nám vše zařizovala) tyhle informace neřekla. Navíc jsme rovnou z Gili jely na letiště a Verča pak letěla do Čech. Ano, trošku jsme to riskly. Na Meno jsme se ale v pohodě dostaly, pan domácí na nás čekal v přístavu, aby nás dovedl do homestaye. Nejdřív mi tedy psal, že nás vyzvedne s koněm (doprava na Gili, nejezdí tam ani motorky, ani auta), ale nakonec jsme šli pěšky, bylo to asi 10 minut. Večer se nám už nikam nechtělo a zůstaly jsme v homestayi a těšily se na ty úžasné pláže!

 

Další den po snídani jsme vyrazily na průzkum ostrova, dá se obejít za hodinu a půl, je hodně malý. Nejdřív jsme se poflakovaly na pláži a pak při obědě potkaly jednu ženskou, která nám řekla, kde se dají vidět želvy, že tam byla několikrát a vždy je viděla. Tak to já chci taky! Zmínila se ale, že se musí překonat tzv. korálová zeď (všude zničený korál), že až za ní se dají vidět, prostě u břehu úplně neplavou. Po obědě jsme se tedy vydaly na místo - byl odliv, voda po kotníky, ale řekla jsem si, že tam dojdu a pak už poplavu. Jenže všude ve vodě ten zničený korál, žádný písek a myslela jsem, že to fakt nedám, hrozně to bolelo. Verča mě pozorovala ze břehu a kdyby něco, zavolala by o pomocJ Vzdávat jsem to ale nechtěla - došla jsem tam a pak už plavala, ale přišla první vlna, druhá, já plný nos vody, oči pálily a želvy nikde - špatný místo. Vrátila jsem se zpět, a šly jsem dál, že to zkusíme jinde. Před námi do vody šli tři lidi, tak jsme si říkaly, že to už bude ono. Verča šla tentokrát se mnou, já jsem šla v žabkách. Opět pruh plný korálů, vůbec po tom nešlo chodit, já naštěstí furt žabky na nohou, ale Verča bez bot. Ta chudinka lezla i po rukách. Než jsme se vůbec dostaly do moře, tak nám ti dva řekli, že to stojí za prd a není nic vidět. Lepší je jít ráno při přílivu a dá se plavat rovnou ze břehu. Ach jo. Dobře, dám jim ještě jednu šanci. Další den jsme si přivstaly a opět vyrazily na naše oblíbené místo. Doplavala jsem tam, moře bylo klidné, kolem bylo i pár lodí, tak jsem si říkala, že jsem tam správně. Pod vodou jsem viděla spousty ryb a korály, ale želvy jsem hledala marněJ Prostě se přede mnou asi někde schovaly. Příště už jedině s lodí! To je prý zárukaJ

 

 

Po odletu Verči zpět do Čech mě čekala další den jízda z jihu (Sanur) na sever (Singaraja). Musela jsem opět na imigrační prodloužit o další měsíc vízum. Rozhodla jsem že, že využiju služby tzv. shared car – levné a spolehlivé. Den předem jsem si pomocí dvou kamarádů (jeden v Sanuru, druhý v Singaraje, řidič totiž jezdí ze Singaraji) rezervovala místo v autě s tím, že mi ještě řidič bude volat, v kolik mě vyzvedne. No zavolal až další den asi v 11 hodin, že mě vyzvedne v 15 hodin. Vyzvednul mě v 15.30, jsem ani nečekala, že by přijel na čas. Přijel větším autem pro 7 lidí. Vzadu už někdo seděl, uprostřed další dvě ženský a jedno dítě na klíně. Posadil mě vedle ženy s dítětem. Batoh narval k další ženský před nohy, vzadu už nebylo místo. Nevím, nevím, kdybych měla kufr, asi by ho nějak přivázal na střechu. Jeli jsme ještě vyzvednout dalšího pasažéra, pořád ještě jedno místo zbývalo vepředu. A přistoupila k nám tlustá ženská s dítětem. No nějak se tam nasoukala a vyrazili jsme. Během cesty jsem zjistila, že vzadu sedí čtyři lidi a ještě kuřata, která se nejspíš vezla z trhu! Po půl hodině jízdy řidič zastavil před barákem a do auta měla přistoupit další holka! To jsem si začala říkat, kam ji jako narve? No kam asi? Vedle mě doprostřed! Holka se tam nemohla vejít a musela sedět na kraji sedadla. Prostě 4 lidi se na tři sedadla úplně nevmáčknou. A to nás čekala jízda na tři hodiny! Pak už jsme fakt vyrazili, doufala jsem, že už nikdo po cestě nepřistoupí. Během jízdy dítě vedle mě začalo zvracet, ženská to začala chytat do ruky, než ji řidič stihnul podat pytlík. Já se modlila, aby to dítě nehodilo na mě. Pak byla chvíli pauza, ženská aspoň mohla vyhodit pytlík a opláchnout si ruku. A hurá dál. Po nějaké době jízdy se holka vedle mě začala ptát po pytlíku!  No to snad nee! Takže další zvracející! Prostě jízda snů! Po dvou hodinách jsme tlustou ženskou konečně vyhodili doma a zvracející holka mohla aspoň dopředu, i když nevím, zda jí to pomohlo. Stejně měla furt hlavu narvanou v pytlíku, ale já jsem si aspoň mohla normálně sednout. Po 10 minutách tlustá ženská volá, že si zapomněla v autě jednu ze svých mnoha tašek! Takže jsme čekali, až si ji někdo vyzvedne na motorce. No a po čtyřech hodinách jsme dorazili na místo. Ráno mi ještě Ketut říkal, ať řidiči zaplatím kolem 80.000 Rp. max. 100.000 Rp. Jasný. Vylezla jsem z auta a dávám řidičovi kilo a on: „To je ale málo, ještě 100.000 Rp přidej.“ Co?? Naštvala jsem se, že tolik teda platit nebudu, že nás tam jelo devět a zda místňáci taky platí tolik. Samozřejmě že ne. Chvíli jsme se dohadovali a nakonec jsem mu dala 150.000 Rp. Občas mě ale ty jejich dvojí ceny štvou. Snažím se s nimi mluvit indonésky a stejně to zkouší, protože jsem turista a to znamená, že jsem strašně bohatá!

FLORES - VÝLET LODÍ ZA VARANY

Na Komodu jsem již kdysi byla, ale to jsme letěli přímo na Flores, a pak měli domluvenou malou loď s přespáním na jednu noc. S Verčou jsme si říkaly, že tři dny a dvě noci na lodi, bude asi větší dobrodrůžo. A bylo! Nejdřív jsme se musely dostat na Lombok do Senggigi, odkud se vyráželo. Po příletu ze Sumatry jsme strávily dvě noci v Ubudu (Verča trochu nakupovala, zašly jsme si na taneční představení a stihly i trek v rýžových polích). Transfer z Ubudu do přístavu byl domluven mezi 7 h – 8 h ráno. Agentura měla moje číslo, takže jsme v klidu posnídaly, sbalily zbytek věcí a čekaly, až nám zavolá řidič. Když už bylo skoro 8.30, začaly jsme řešit, zda vůbec někdo přijede. Já samozřejmě bez kreditu, tak jsem musela zavolat od Verči z českého čísla. Nakonec řidič přijel po deváté, skoro nic neřekl, jen že píchli a rychle svištěl do přístavu. Loď měla vyplouvat v 9.30 a cesta byla tak na hodinu. Naštěstí v přístavu bylo domluvené, že na nás počkají. Měli jsme jen půl hodinové zpoždění a loď fakt počkala. Za hoďku a půl jsme byli na Lomboku, tam jednu noc přespaly a další den se vyráželo na plavbu. Všichni pasažéři se sešli v kanclu Peramy (místní cestovka), a když jsem viděla to množství lidí, polilo mě horko, toto jsem opravdu nečekala. Do přístavu vyrážely dva autobusy! Celkem nás bylo 34 lidí plus asi 8 lidí jako posádka. Vyplouvalo se večer kolem deváté, my s Verčou jsme měly rezervovaná místa na palubě lodi. Ale než jsme se rozkoukaly, tak všechny karimatky byly obsazené a na nás zůstalo místo na přídi přímo před kapitánem. Nevýhoda – nebyla tam střecha, doufaly jsme, že nezačne pršet, výhoda – byly jsme tam samy, ale během noci se k nám přidali ještě dva lidi, že jim je vedro v kajutách. Moře bylo dost rozbouřené a pěkně to houpalo a mně začalo být zle – nevěděla jsem, jestli mám sedět, nebo ležet. Verča nadšená, že takhle ještě nikdy neplula a užívala si to, já vedle ní skuhrala a modlila se, aby už bylo ráno. V jednu chvíli jsem měla pocit, že nás ty vlny snad spláchnou. Ráno se všichni nahrnuli na snídani, pokud jste se sekli ve frontě na záchod (3 pro všechny), málem jste byli bez snídaně. No záchody to byl taky zážitek – blbě se zamykaly, takže jednou se mi stalo, že se mi otevřel dokořánJ Na záchodech byla i sprcha, která furt kapala, takže jste vždy vylezli politý. Verče se jednou i sprcha nechtěně spustila a přišla chudák celá mokráJ Po snídani jsme měli zastávku na Satonda ostrově (u Sumbawy, v podstatě celou dobu jsme pluli podél Sumbawy), kde je slané jezero. S Verčou jsme šly na vyhlídku, abychom se trochu prošly a pak se mohlo jít šnorchlovat. Pak zas zpět na loď, vždy nás převáželi na malém člunu, kam se vešlo asi 9 lidí, takže pěkně do fronty a čekat, až na nás přijde řada. A pokračovalo se v plavbě dál, další zastávka měla být až navečer. Kolem druhé hodiny jsem si říkala, že už by jako mohl být oběd, že je divný, že nikdo nic neříkal, snídaně byla v 7 ráno. Šla jsem se zeptat dolů, ale kluk z posádky mě moc nepochopil, viděla jsem ho tam jíst, tak jsem si říkala, že asi pak už budou servírovat. Večer jsme pak zjistily, že oběd normálně byl a my ho propásly – ano i na takové malé lodi se dá zmeškat obědJ Navečer nás vyhodili na pláži, že se vykoupeme a počkáme na západ slunce. Ale to teda byla pláž všech pláží – špinavá, všude zničený korál a málo vody. Šla jsem se koupat, a když už jsem uplavala asi 500 m a furt tam bylo 10 cm vody, plavala jsem zpět. Nikdo moc nechápal, proč nás tam vzali, když všude kolem je x hezčích pláží. Nejspíš to bylo při cestěJ

Přístav v Senggigi

Chilli je všude, viď Veru?:)

Obětiny

Chrám Batu Bolong na Senggigi

Trošku kýčovitý západ slunce

Naše loď

Slané jezero na Satonda ostrově

A už šnorchlujeme

 

Druhá noc byl taky moc príma. Na naše místo na přídi se začali ubytovávat kluci z Anglie, bylo jich šest, s Verčou jsme teda rychle šly rezervovat dvě karimatky, jinak bychom spaly asi vsedě. Do toho tam začali chodit lidi z kajut, že budou spát taky nahoře. Byli jsme tam jak sardinky – nedalo se skoro ani projít dolů na záchod. O půlnoci začalo pršet. Bomba. Rychle jsme se přesunuly do chodby (naše oblíbené místo, trávily jsme tam nejvíce času). Nějak jsme se tam poskládaly, už tam spal jeden kluk z posádky, my s Verčou seděly a přemýšlely, jak budeme spát. Pak přišel průvodce, že můžeme spát v kajutě kapitána. To se nám teda vůbec nechtělo, byly tam sice postele nad sebou, ale chtěli byste spát s kapitánem? Já teda ne. Nakonec průvodce vyhodil kluka z posádky a s Verčou jsme se uložily k spánku. Ráno jsme už konečně připluli na Komodo, kde nás  čekala výprava za varany. Tito komodští draci mohou dosahovat délky až 3 metrů a váží kolem 150 kg. Sliny varanů obsahují bakterie, které způsobí smrtelnou otravu krve. Pokousané zvíře tak pomalu slábne a varan po několik dní chladnokrevně sleduje jeho umírání, teprve po té si na něm pochutná. Blbá smrt, co? Po varanech jsme se přesunuli na Pink beach (Růžová pláž), která je opravdu růžováJ Tam se šnorchlovalo a relaxovalo. S Verčou jsme si vyšly jako jediné na kopec, abychom ten růžový zázrak viděly hezky ze shora a stálo to za to. A po obědě už se plulo do přístavu Labuan Bajo, Flores, kde jsme jednu noc přespaly a druhý den ráno přeletěly na Bali.

Východ nad Komodem

Místní krasavec

Pink beach - Léňo vidíš tu růžovou?:)

 

 

SUMATRA - ORANGUTANI, SOPKY A JEZERO TOBA

Několik lidí se mě už ptalo, kdy bude další příspěvek na blogu, že už jsem dlouho nic nenapsala a co tady jako furt dělám? Tak tedy posílám další čtení na víkend! V červnu mě na Bali navštívila kamarádka z Čech a tři týdny jsme cestovaly po Indonésii. Naše dobrodružství začalo na Sumatře. Let na Sumatru trval skoro 4 hodiny a ještě se muselo přestupovat na Jávě (město Bandung). Večer jsme přiletěly do Medanu – hnusnější město jsem snad neviděla – a přesunuli se na noc do hotelu. Asi po třech měsících jsme se osprchovala v teplé voděJ Do Bukit Lawang jsme se měli přesunout další den ráno, odtamtud se vyráží na treky do džungle za orangutany. Po snídani na nás čekalo auto, po cestě jsme vyzvedli ještě dva lidi a vyrazili jsme. Cestou jsme míjeli spoustu plantáží s palmou olejnou – je všude, kam se podíváte a není to hezký pohled. Po třech hodinách jízdy, kdy jste měli pocit, že horší cesta už snad ani není možná a jen čekáte, kdy upadne kolo u auta, jsme přijeli na „nádraží“ v Bukit Lawang. No nádraží, jedna bouda a asi dva stoly venku. Na naše auto se vrhlo spousta místních a začali vykřikovat jména – Verča slyšela jméno Johan a nějak z toho nakonec vyplynulo, že to budu asi jáJ Většina lidí se ubytuje přímo v Bukit Lawang (opět ne moc hezké místo), ale to my jsme nechtěly a našly jsme si chatku u řeky v džungli. Čekaly na nás dvě motorky, které nás tam měly převézt. Kluci hodili bágly dopředu a vyrazili jsme. Jeli jsme asi dvacet minut – nejdřív pěkně po hlavní, pak vedlejší a nakonec džunglí, kdy jsem jen čekala, až to položíme. V kopcích jsme měli menší problémy, ale nakonec jsme k chatce dojeli. „Kdo chce jít přes most a kdo chce jít přes řeku?“, ptali se kluci. Most z bambusu vypadal, že unese max. 20 kg, přesto jsem řekla, že jdu přes most, nechtělo se mi do řeky. Verča zvolila jistotu a šla se brodit, no málem jí to odneslo. Ubytovaly jsme se, daly si čaj, kafe a užívaly si klid. Kolem byly jen dvě chaty a jinak nikde nikdo, jen řeka. Pak nás kluci vytáhli na procházku – no spíš jsme se jen brodili řekou, jinudy moc jít nešloJ Na další den jsme měly domluvený trek za orangutany s přespáním v džungli. Naše skupina – já, Verča, Irwan (majitel chaty), průvodce a ještě Dedy (kuchař), který s námi ale na trek nešel a šel vařit rovnou do tábora. Cestou jsme pár orangutanů viděli a dokonce i jednoho obřího samce a taky Thomas Leaf opice (takové punk opice). Průvodce byl dost vtipný a v těch nejhorších krpálech pořád křičel: „Jana, keep smiling yes!“ A já jen: „Hmm, ok.“ Sakra, kdy už tam jako budeme! Večer předtím byla hrozná bouřka, takže cesta z kopce strašně klouzala a pokud jste se nezachytili nějakého kořene, větve už jste jeli po zadku. Verča se párkrát svezlaJ Do kempu jsme dorazili odpoledne, skoro nikdo tam nebyl a nakonec jsme tam spali jen my čtyři. S Verčou jsme se asi dvě hodiny přemlouvaly, zda se půjdeme vykoupat do ledové řeky, ale mezitím začalo pršet, tak jsme zas čekaly, až přestane a na dvě minuty se šly nakonec smočit.  A pak jen seděly a čekaly, až bude večeře – ta teda byla výborná! A večerní program v kempu – triky se sirkami (nic jsme neuhodly, no já jsem vůbec v tomhle úplně mimo) a hraní karet. Hrozně jsme se u toho nasmáli! Spát jsme šli až po půlnoci a spalo se v takových přístřeškách, moc jsem toho nenaspala, ale hlavně že na nás nepršelo. Zpět do města jsme se vraceli na raftech, ale ne na klasických raftech, na obrovských pneumatikách svázaných dohromady tzv. tube rafting. Takže nejdřív se musely jít najít pneumatiky a to čtyři, ty se pak musely svázat k sobě a byl z toho raft. K tomu byly potřeba dva dlouhé klacky jako pádla, kterýma se kluci odráželi od kamenů. Byla to hrozná sranda, já seděla jako druhá a Dedy schválně narážel do vody, aby to pěkně houpalo, že jsme se párkrát málem vyklopili.

Naše chatka

 

 

Naříznete strom a do mističky vám kape guma

Paní orangutánka

 

Pán orangután

 

 

Průvodce

 

Zasloužený oběd

 

Thomas Leaf Monkey

 

Náš kemp - vpředu kuchyně

Takhle nám Dedy naaranžoval snídani

 

A už máme jednu guma na raft



Po Bukit Lawang jsme se přesunuly do Berastagi (zase další hnusné město), vím, už jsem s tím trapná, ale ty města na Sumatře jsou fakt ošklivá a špinavá. V Berastagi jsme měly jít na sopku Sibayak (2 094 m), jeden z nejméně náročných výšlapů. Takže brnkačka po Rinjani. Z ubytování jsme vyjížděli kolem půl 5 ráno, abychom stihli východ slunce. Průvodce nasadil tempo, že jsem měla, co dělat, abych to udýchala, ale naštěstí se šlo jen hodinu. Všude smrděla síra a kouřilo se. A čekali jsme na východ – slunce se schovalo za mraky, takže jsme skoro nic neviděli J Ale panoramata stála za to – v dálce jsme viděli sopku Sinabung, která v posledních týdnech chrlí popel a jezero Toba, kde jsme měly strávit poslední dny. Po tomto náročném výšlapu jsme se vydali ještě podívat na budhistický chrám a nakonec se jeli namočit do horkých pramenů. Byli jsme tam brzo ráno, takže tam vůbec nikdo nebyl a mohli jsme tak vyzkoušet skoro všechny bazény s různou teplotou vody.

 

Berastagi

Čekáme na kukuříci

Sopka Sibayak

V pozadí sopka Sinabung

 

 

Kouřící Sinabung

 

Hot spring

 

Jezero Toba a ostrov Samosir – náš poslední výlet na Sumatře. Jedná se o největší sopečné kráterové jezero na Zemi. Je 100 km dlouhé a 30 km široké. Uprostřed jezera se nachází ostrov Samosir. Z Berastagi jsme se tedy vydali ještě více na jih Sumatry. Cestou jsme se zastavili v typické Batacké vesnici a prohlédli si jejich bydlení (v každém obydlí žije 8 rodin, kde si vaří na otevřeném ohni a spí). Umíte si to představit? A ještě jsme se zastavili se u vodopádu Sipiso Piso (120 m vysoký). Chvíle jsme přemýšlely, jestli půjdeme až dolů, vedlo tam snad 300 schodů! A nakonec jsme šly a byli jsme tam asi čtyři. Indonésani jsou hrozně líní a nikam moc nechtějí chodit. Odpoledne jsme přejely lodí z jezera Toba na ostrov Samosir. Tam jsme měly ubytování přímo u jezera – jeden den podnikly výlet s řidičem po ostrově, viděly Batacké představení, které nás moc nenadchlo (no prostě Balijský tanec má více šťávy, tohle bylo spíš takové pohřební tančení), chodily na procházky do vesnice, opalovaly se u jezera, popíjely pivo a četly si. Cesta autem zpět do Medanu byl opět zážitek, trvala skoro pět hodin a řidič jel jak závodník, jedna holka potřebovala stihnout let. No prostě to nechceš! J Jinak ze Sumatry jsem nijak zvlášť odvázaná nebyla, místa, co jsme navštívily byla hezká, ale ty města jsou fakt ošklivá a jsem ráda, že jsem na Bali, kde je samá zeleň a relativně čistoJ

 

 

Batacké obydlí

Sipiso Piso vodopád

Jezero Toba

Batak představení

Dá si někdo polívku?

 

Kočičí muž

Naše ubytování u jezera